Reklama
 
Blog | Jitka Závodná

Pokud někoho miluješ, daruj mu svobodu….

Zajíždím autem do dvora jednoho z mnoha smíchovských činžáků. Není na něm nic zvláštního, ostatně, proč by mělo být. Chci jen koupit v místní vinotéce nějaké dobré vínečko a potom se rozjet vstříc slunnému víkendu za městem. Typická poklidná atmosféra, těsně před bouří.....

Cesta do vinotéky vede po úzkých schodech, až do sklepa starého domu. Vínko tam bude pěkně chlazené, jako v pravém sklípku, libuji si a otevírám dveře.

„Dobrý den“ 

                                                  ***

Reklama

Jirku jsem potkala téměř před dvaceti lety. Byl konec školního roku a mě bylo sedmnáct. Vysvědčení jsme zapíjeli v bytě u mojí spolužačky. Její rodiče odjeli na dovolenou a nám nechali byt k oslavě. Seděl v rohu místnosti, popíjel pivo a díval se na mě. Jeho medově hnědé oči mě hladily a já chvilkama nevěděla kam s pohledem. Hlavně proto, že mě neustále otravoval Jenda, spolužák z gymplu.

„Můžu tě doprovodit?“

„Kam?“

„Nebuď taková!“

„Taková jaká?“

Odcházela jsem těsně před půlnocí, s otravou v patách. Nebýt jeho, mohla to být docela příjemná oslava, jenže takhle…

„Koukej zmizet“ Ozval se za našimi zády pevný, nekompromisní hlas.

Chvilku se s Jendou dohadoval a ten, pod palbou jeho výhružných pohledů, skutečně zmizel ve tmě ulice. Beze slov se mnou nastoupil na noční tramvaj. Držel mě kolem pasu a přes ramena mi přehodil svou bundu. Neříkali jsme nic, jen se na sebe dívali. Doprovodil mě až před dům a popřál mi dobrou noc. Otočil se a pomalu odcházel zpět, noční ulicí. Stála jsem jako opařená a dívala se za ním, jako na přízrak. Kolem mých uší se rokmitalo tisíce motýlých křídel a já věděla, že je se mnou konec. Byla jsem zamilovaná a ani jsem nevěděla do koho.

Objevil se za několik dní, když mi v obchodě u pokladny zastoupil cestu. Vzal ode mě tašku a kráčeli jsem k mému domovu. Drželi jsme se za ruce a on mi během krátké chvilky prozradil, jak se jmenuje, jakou má rád hudbu, jaké filmy a že by se chtěl stát sochařem. Pořád mě hladil jeho očima a já cítila, jak se propadám stále hlouběji do jakéhosi snu, ze kterého se nechci probudit…

                                                   ***

„Čím mohu posloužit?“

Mezi regály s vínem se vynořil prodavač. Měl krátce střiženou bradku a světlé vlasy se mu vlnily kolem ramen. Sem tam se v nich objevila stříbrná nitka, které nám všem udílí spravedlivý strýček čas.

„Potřebuji pár lahvinek dobrého vínka, červené i bílé, ale moc se ve víně nevyznám…“

„S tím si určitě nějak poradíme“ usmál se na mě a zavedl mě mezi regály, kde se krčily snad tisíce lahví těch nejlepších vín.

                                                      ***

To léto bylo nejkrásnější a přeci nejbolestnější v mém životě. Nikdy jsem nevěděla kdy se znovu setkáme, nikdy jsme si nedomlouvali rande. Jirka si mě vždy našel, ať už jsem se vracela z pošty, nebo na dvoře našeho domu věšela prádlo. Vždy ke ně potichu přistoupil, obejmul mě a políbil do vlasů. Často jsme se pak toulali starými uličkami Prahy, chodili do letního kina a objímali se snad každou minutu. Jednou jsem si vlakem vyjeli kousek za město. Vystoupili jsme v malé vesničce a ubírali se z nádraží prašnou cestou mezi pole. Na jejím konci rostla nádherná lípa. Vylezli jsme do její koruny a dívali jsme se daleko do kraje. Opírala jsem se o jeho rameno a přála si, abych už nikdy nemusela slézt z toho stromu a kráčet zpět na vlak, který nás odvážel zpět do reality.

Na konci naší malé zahrádky rostla stará jabloň, kde jsme s Jirkou často sedávali. Tatínek ji tam zasadli, když jsem se narodila a od té doby jsme vyrůstaly společně. Jako malá jsem se kolem jejího tenkého kmene batolila a každý podzim jsme s maminkou chodily trhat jablíčka. Jednou jsme v její koruně našli s tatínkem poraněného ptáčka. Měl zlomené křidélko, a tak jsme ho vzali domů a starali se o něj, dokud se neuzdravil. Jednoho dne mi tatínek řekl, že už je čas ptáčka pustit zpět do přírody. Přála jsem si, aby zůstal navždy se mnou, ale tatínek mi řekl, že by se v zajetí naší klece jenom trápil. Odnesli jsme ho tedy i s klecí až na konec naší zahrady a já jsem ho vzala naposledy do svých dlaní. Zvedla jsem ruce vysoko nad hlavu a čekala jsem, co se bude dít. Ptáček ještě chíli seděl v mých dlaních a potom rychle vyletěl vysoko nad korunu jabloně i nad střechu našeho domu. Bylo mi smutno a po tvářích mi stékaly slzy. Tatínek mě vzal do náručí a pravil:

„Pokud někoho miluješ, daruj mu svobodu, je to ten největší dar, který mu můžeš dát….“

Jednoho večera jsme se opět posadili pod naši jabloň. Byla už skoro tma a v oknech domu se už začalo svítit. Drželi jsem se pevně v objetí a …. v jediném okamžiku se jeho oči se vpily do mých. Čas se v tu chvíli zastavil a andělé stážní přestali bdít nad našimi životy. Koruna mojí jabloně skryla naši nahotu před celým světem a my se se svým hříchem ukryli v ní. A pak ještě mnohokrát.

                                                        ***

Prodavač mě tichým hlasem uvádí to tajemného světa vín a destilátů. Nadšeně popisuje jejich kvalitu, chuť i vůni, ale já jsem schopna vnímat jen ton jeho hlasu. Na ruce má snubní prstýnek. Je jiný, než ten můj. Napadlo mě, jak asi vypadl před pár lety, když byl ještě mladý kluk. I já jsem se změnila, kolem očí se objevily vějířky vrásek a také mateřství zaoblilo mou postavu. Jen oči máme všichni stále stejné, ty nestárnou.

„Tohle je to nejlepší víno, které v Praze seženete“ Ukázal na jednu z lahví v regálu. „Při prvním doušku se zdá být trpké, ale potom sládne na jazyku, je sladké jako med“

„Jen jestli to není přesně naopak…“ zapochybuji s trochou nadsázky.

V mžiku otevírá jednu z lahví a z police bere skleničku.

„To nedělejte!“

„A proč ne?“

                                                                  ***

Jednoho dne jsem na lavičce pod jabloní našla velikou červenou růži. Byla čerstvě utržená a nádherně voněla. Věděla jsem, že je od něj a podvědomě se mi žaludek sevřel strachem. Strachem z budoucnosti, strachem z našeho dalšího setkání, strachem ze všeho. Ten pocit, že něco není v pořádku….

Žádné další setkání už nebylo, už mě nikdo nepřekvapil objetím. Najednou jsem se nemohla na nic soustředit, nic nemělo smysl, vůni ani chuť. každý den jsem vzpomínala na ty medové oči i na tu tvář se smyslnými rty. Byla však neodvratně pryč, zůstala jen v mých vzpomínkách…

Pár dní nato ke mě do pokoje vstoupil tatínek. Měl v ruce kufřík a přisedl si ke mě na postel. Chvíli jsme oba mlčeli. Hlavu měl sklopenou skoro až k zemi a oba jsme věděli, co mi chce říct. Udělala jsem to za něj: “ Jestli někoho miluješ, daruj mu svobodu…..“

Ještě ten večer od nás odešel. V kuchyni seděla maminka za stolem a plakala. Obejmula jsem ji. Chtěla jsem ji utěšit, ale slova se kamsi ztratila, hlas mě opustil. Jen tlukot srdce v mém těle měl ozvěnu. Byl konec letních prázdnin, tatínek nás opustil a já byla těhotná.

                                                          ***

 Bedna s lahvemi je už nachystaná, účet vyrovnaný a já jsem připravená k odchodu.

„Odnesu vám to do auta“

„To by bylo fajn“ Usměju se.

Jdeme tmavou chodbou starého činžáku, směrem k výtahu a potom na dvůr. Mlčíme. To ticho je přímo ohlušující, tahá za uči i za vlasy, jako falešná hra na housle.

„Jirko…“

Zastavil se. Pouští bednu na zem, chytá mě do náručí a tiskne k sobě. Mlčíme. Jako před mnoha lety. Vzpomínky i vášeň se ke mě vracejí. Nevím co dělám, proč to dělám. Trhám z něj košili, tisknu ho k sobě. Co na tom, že nás míjí důchodkyně se psem. Dech nám těžkne, polibky nepočítám. Není nikdo a nic co by skrylo naši nahotu i náš hřích, jabloň je už dávno pokácená… Ještě jednou mě opře o zeď, ještě jednou splyneme v jedno tělo, jednu duši, jeden hřích.

„Jsi pořád svobodný? Tak jako kdysi?“ šeptám ve tmě.

„Nikdy jsem nebyl…“

Odnáším bednu na dvůr, ukládám ji do kufru auta. Musím odjet, nebo se tu udusím. Je mi těžko, je mi nanic.

Nepřijal dar, který jsem mu dala. Nebyl svobodný. Vězněm i věznitelem, v žaláži nejtěžším. Nezlobím se. Ani já jsem nepřijala ten dar. Uvězněná, v žaláři nejtěžším…

                                                            ***

      

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama