Reklama
 
Blog | Jitka Závodná

Nečekaná setkání

Je sychravé podzimní ráno, sobota, něco málo po sedmé ranní. Hlavu mám opřenou o okénko autobusu, který mě odváží tím ranním nevlídnem na Hradčanskou. Tak trochu proti mé vůli - nemám ráda, když na mě vyjde v práci sobotní služba. Snad tam dnes nebude fmol....

Dneska ráno se ke mě znovu přilísala, má věrná kamarádka. Úzkost. Posadím se na posteli, hlavu položím do dlaní a je mi divně. Nikdo mi neublížil, nikdo mi nic zlého neudělal, ale mě je tak nějak divně, tak nějak prázdno.

A s touhle kamarádkou se pak snažím rozmlouvat, snažím se ji přesvědčit, aby už odešla a konečně si našla někoho jiného. Někdy mě poslechne, ale stále se vrací. Tu prázdnotu, kterou s sebou přináší už nemůžu vystát, je všude kolem, přede mnou, za mnou, ale hlavně uvnitř mě samotné.

Cupitám po schodech do vestibulu metra. Je klid, ticho. Nic. Prázdno a ozvěna mých kroků. A v tom zazní to tiché úpění.

Reklama

„Mladá paní, prosím…“

Míjím drobnou postavu, sedící na schodech a choulící se ke zdi. Je jen malý krok za mnou, krčí se a hlavu schovává pod kapucí.

„Mladá paní, moc Vás prosím….“

Ten její hlas je něco mezi sténáním a smutečním zpěvem, který jsou kdysi zaslechla na pohřbu mé babičky. Tak táhlý, bolavý a neskutečně vtíravý. Najednou je ho všude plno, zalézá mi pod svetr, vtírá se pod kůži, jako nezvaný host.

„Snad budu mít drobné…“ Proč to vůbec dělám?!

“ Nechci peníze, jen jestli nemáte stravenku, ať zbytečně neztrácíte.“

Podávím jí minci do kostnaté dlaně. Tváře má propadlé, přední zub chybí, za nehty špína. Nejspíš feťačka. Ale ty její oči, ten pohled. Je vtíravější než její hlas. A přitom tak čistý.

Ať zbytečně neztrácíte. Co je to za slova? Kdo se kdy maposledy zajímal, jestli neztrácím. Můj šéf v práci. Ten těžko. Ať žije teambuilding, brainstorming a jiný …ing. Moje děti, kdepak, s těmi se tak nějak nemůžu sejít, stojí nám v cestě puberta a já ji pořád nemůžu přeskočit. Nejde mi to. A můj muž? Má milenku, už dlouho o ní vím, jen o ní doma nemluvíme. Ale stojí mezi mnou a mým mužem, pevná v kramflecích.

Jdu směrem k metru, ale nedá mi to. Vyjdu zpět po schodech a z kabelky vyndavám zmuchlaný lístek.

„Stravenku mám vlastně taky, jděte někam, kde je trochu vlídněji. “ Snažím se na ni usmát.

Kam jí to proboha posílám, kde to místo je? Kde je trochu vlídněji? Kdybych to věděla, sama bych se tam měla odebrat. Možná bych ji měla vzít za ruku a jít s ní hledat.

Upře na mě ten blankytný pohled, a bere si stravenku. Než ji sevře mezi prsty, stiskne mi ruku. Je to něco mezi stiskem a pohlazením, které se prodere tou prázdnotou a dotkne se mé duše. Zlehoučka a opatrně. Trvá jen vteřinu a přece celou věčnost. Dotek neznámé žebračky.

„Děkuji“ Zazpívá na rozloučenou.

Metro přijíždí. Lidé vystupují a nastupují, míjí se a dělají, že se nevidí. I já to tak dělám. Ztrácím se v té anonymitě, schovávám se v ní. A potom potkám někoho, kdo mi i beze slov řekne mnoho. Kdo zahnal alespoň na chvíli, mou nezvanou kamarádku a prázdnotu po její návštěvě zaplnil milým, hřejivým pocitem. Někoho, kdo mi ukázal, že můj život se netočí jen kolem starostí, ale že i v mlze a chladu může plápolat hřejivý plamínek.

Odemykám kancelář, jakoby zasněná a s úsměvem na tváři. Snad dnes nebude v práci frmol….

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama