Reklama
 
Blog | Jitka Závodná

Jsou krásné, úspěšné a nikdo je nechce…

Určitě jste si jich už někde všimli. Většinou v luxusní kavárně, ve fitcentru, a nebo při pracovní schůzce někde v kanceláři. Některé do svých zaměstnání pospíchají autem, jiné tramvají. Bývají vždy stylově oblečené, upravené, srší humorem a........ a přeci je nikdo nechce. Nebo že by to bylo úplně jinak?

Míša je má dlouholetá kamarádka. Známe se prakticky od dětství, společně jsme chodily do školy. Vždy něčím vynikala. Výborným prospěchem, dlouhýma nohama, největší sbírkou céček, třemi rozbitými okny a dvojkou z chování v osmé třídě. Byla to jediná dvojka mezi samýma jedničkama a Míša na ni byla náležitě hrdá.

Životem vždy bez problémů proplouvala a kdejaká lumpárna jí vždy prošla. Jenže ouha. Jednou i na ni došlo. Bohužel, přes vztahy s klukama. Ať to bylo na gymplu nebo na vejšce, vždy se zamilovala naprosto nešťastně a beznadějně. Opět mezi náma holkama vynikala. Tentokrát však počtem nešťastných lásek a několika potraty.

Dnes žije ve stylovém bytě na předměstí. Byteček je prostorný, samé sklo, chrom a extravagantní doplňky. V podzemní garáži se pyšně blýská renovovaný „brouček“. Má prostě šmrnc a neotřelý styl.

Reklama

Usedám do její kožené sedačky a naléváme si výborné červené vínko. Zapálí si cigaretu a šibalsky na mě mrkne.

„Ten melír Ti vážně sekne. Příště mě poslechni a nech si to i trochu zkrátit.“

Musím uznat, že má pravdu. Kdykoliv mi poradila se šatníkem, účesem nebo barvou rtěnky, nikdy se nespletla. Jak říkám, má prostě šmrnc. Chvíli si prohlížíme fotky z její dovolené v Peru. I tady je krásná, ať už je na vysokohorské tůře, nebo v bazénu luxusního hotelu. Jen mi přijde tak trochu smutná, jako by si to tam snad ani neužívala.

„No to víš, když jsi i na dovolené sama, je to na pováženou. I ty fotky mám díky číšníkovi. Asi to má v náplni práce. V posteli sice nic moc, ale pořád lepší než nic.“

Je na ní vidět, že je trochu otrávená.

„Hele, nic si z toho nedělej, já mám doma plíny, plíny a pro změnu zase plíny. Až já se podívám do Peru, Ty už budeš mít úplně šedivý vlasy…“

Asi to moc nezabralo. Její poslední vztah skončil dost tragicky, ale už se zřejmě zase oklepala a nejraději by se vrhla do náruče toho „konečně“ pravého. Zkoušela to už snad tisíckrát. Nejdéle jí to vydrželo půl roku. Už nesčetněkrát jsme takhle seděly na lahvinkou vína a rozebíraly, co vlastně dělá špatně.

„Míšo, už se konečně vykašli na všechny ty architekty, ředitele bank a podobný týpky. Nevědí co s prachama a myslí si, že můžou snad úplně všechno. Podívej se kolem sebe. Potřebuješ kluka, který Tě vezme ven, koupí růži občas plácne po zadku a hlavně s Tebou bude chtít být.“

To se mi to mudruje, jako by takoví rostli na stromech. I já bych o tom mohla povídat své. Než jsem se vdala, byla jsem na tom jako ona. Vyzkoušela jsem ve vztazích snad všechny. Ženaté i svobodné, donkce jednoho vdovce. Randila jsem s doktorem, právníkem, několika fotbalisty i s prodavačem z večerky v naší ulici. Nic, samá hrůza. Ten poslední byl překladatel, týpek, co si na ženských léčil ego. Teprve náš rozchod, nerozchod mu otevřel zrak, ovšem pozdě. Těžko se rozejdete s někým, s kým jste vlastně ani nezačali, protože pan Někdo vám vlastně ani nic neslíbil.

Lahvinka je dopitá a my se jdeme ještě chvíli pobavit do tanečního baru. Můj muž je dne s na fotbale a babička nám hlídá dítko. Zkrátka ideální sobotní večer.

„Vidíš ho, pořád na Tebe kouká“ říkám jí nad drinkem a hlavou kývám směrem k docela sympatickýmu mladíkovi.

„No já nevím…“

„Co nevíš? Líbí se Ti?“

„To jo, ale…“

„Nech to na mě!“

Docela drze mu posílám po číšníkovi vzkaz. Za chvilku už míří k nám ke stolu, trochu překvapený, ale se třemi panáky tequily. Zábava nabírá na obrátkách a Míša z něj nemůže spustit oči. Vymlouvám se na spoj (jako by nějaký ve tři ráno jel) a zvedám se k odchodu. Ti dva se tak tak se mnou rozloučili a dál tančí na parketu, líčko na líčko.

Mířím si to přes námestíčko k taxíkům. Šla jsem tudy snad milionkrát a znám každou kočičí hlavu na zemi. I kašnu, která náměstí vévodí. Mám na ni moc hezké vzpomínky. Já vím, dnes už dávno není puštěná fontánka a v kašně jsou místo vody odpadky a použité preservativy, ale opravdu, kdysi tam opravdu byla voda. Kolem kašny také byly lavičky, u kterých si hrály děti a taky tu stával zmrzlinář.

Taťka mi vždycky koupil vanilkovou a já s ní hrdě chodila po obvodu kašny. Potom mě držel za ruku a měl strach, abych nespadla dolů, ale to se nikdy nestalo. Asi proto, že se to stát ani nemělo a tak jsem se mohla dívat, jak se dno kašny třpytí jako vzácný drahokam.

Lidé tam totiž házeli desetníky pro štěstí. Házeli je tam snad všichni z městečka, mladí i staří, vysocí i malí, hubení i tlustí, zkrátka všichni.

Jednou ke kašně přišel mladý kluk se svou slečnou. Oba drželi v ruce minci a ještě než ji hodili do vody, potichu si něco pošeptali a políbili se. Jak to s nimi dopadlo, to opravdu nevím, protože jsem byla ještě malá, ale jestli zůstali tady v téhle čtvrti, tak určitě stejně jako se všemi ostatními. I já jsem tenkrát po taťkovi vyloudila desetník. Dal mi ho se slovy: „Něco si přej, splní se Ti to, ale nesmíš to říct nahlas“.

Sevřela jsem desetník v ruce a nahnula se přes okraj kašny. Zavřela jsem oči a pomyslela na své přání. Můj desetník pomalu plul ke dnu k ostatním blyštivým mincím a jak pomalu plul, vypadal v té sluneční záři, jako když tančí….

Ráno kolem deváté prozváním Míšu na mobil. Chvatně mi to zvedne a je celá u vytržení. Právě spolu snídají a tak mi zavolá až později. Tak rychle mi telefon ještě nikdo nepoložil….

A jak to nakonec dopadlo? Co myslíte? :o)

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama