Reklama
 
Blog | Jitka Závodná

Jaké je být bezdomovcem?

Dveře mi otevírá drobná tmavovlasá žena. Má pevný stisk ruky a milý úsměv na tváři. "Ráda bych napsala článek..." "Jste novinářka?" "To ne, spíš by mě zajímalo pár maličkostí. Zkrátka trochu víc poznat jak to tady chodí ..." Připadám si jako odvážná školačka při maturitě. Stejně neohrabaně a hloupě.

Má hostitelka se jen pousměje a zve mě dál. V její kanceláři mě usadí na židli a postaví vodu na čaj.

„Říkejte mi Marcelo, nikdo mi tu ani jinak neřekne.“ Usmívá se na mě a já cítím jak jsem nesvá.

„Co by Vás vlastně zajímalo?“

Reklama

„Většina lidí co znám si myslí, že bezdomovci jsou jen alkoholici a co nechtějí pracovat. Myslíte, že je to pravda?“

„To bych tady asi nepracovala. Ten problém je složitější. Někomu se skutečně nechce, ale někdo se na ulici může dostat i kvůli ztrátě zaměstnání, depresím, psychickým poruchám, nebo jen nebyl obratný při rozdělování majetku v dědickém řízení a ocitl se bez střechy nad hlavou. Taková paní sem zrovna dochází. Alkohol a drogy nejsou jen důvodem, ale často i důsledkem, proč lidé končí na ulici. O tom si ale můžeme povídat až do večera.“

Znovu se zasměje a já si říkám, co jí vlastně dodává tu energii a optimismus, když kolem vidí jen samé lidské neštěstí. S tím se asi musí člověk narodit.

Někdo prudce zaklepe na dveře a Marcela se automaticky zvedá a obléká si plášť.

„Teď mě musíte na chvilku omluvit, přiezli jídlo a není tu kolegyně, takže to musím vydat sama.“

„Můžu Vám nějak pomoct?“ Ptám se více méně ze slušnosti, ale Marcela je žena činu.

„Víte že ano… můžete mi pomoct s pečivem“

Rozdávám pečivo, nalévám čaj do konvic, odklízím špinavé tácky. Jako na letním táboře, jen místo dětí sem přicházejí oni – lidé z ulice.

V malé mezipauze Marcela nandá jídlo i nám. Bramboračka s chlebem.

Sedíme u krajního stolu a chystáme se pokračovat v našem rozhovoru. U vedlejšího stolu se však strhe hádka mezi několika strávníky a je zase konec naší debaty. Marcela je v mžiku mezi nimi a rázně sjednává pořádek. Všechno má svá pravidla a ona je opravdu autoritou.

Jen co spolkne pár lžic, vyruší ji starší muž se sádrou na ruce. Potřebuje poradit ohledně ošetření a tak spolu mizí v kanceláři a já opět zůstávám sama. Ne na dlouho. Přisedne si ke mě žena se svým talířem. Zvědave si mě prohlíží a potom se osmělí.

„Nemáte cigaretu?“

Schová ji v kapse kabátu a znovu se zaboří do talíře. Za odměnu mi vypráví svůj příběh. Je to vyprávění hodně zmatené, ale z útržků vět se dozvím, že má dvě děti v dětském domově a že se je chystá navštívit. Hledá si práci a byt, aby jí je dali zpět do péče.  Jde to těžko. V sobotu za nimi půjde a už se moc těší…..

Dalším strávníkem je Franta, muž se sádrou na ruce. Vrátil se z Marceliny kanceláře a do bundy si schovává nějaké dokumenty. Asi pro lékaře. I on si ode mě bere nějaké cigarety a po vzoru mé sousedky u stolu vypráví, jak se dostal na ulici. Hrací automaty. Prohrál všechno co měl, žena od něj odešla, děti se k němu nehlásí. Prý se ani nediví, nemá jim co nabídnout, všechno prohraje….

Čas rychle ubíhá a jídelna se vyprazdńuje. Lidé odcházejí a s nimi i jejich příběhy. Jdou opět do neznáma ven na ulici, přežít další den a noc.

Marcela dosedá na své místo ke studené polévce.

„No vidíte, takhle to tady chodí každý den. Ani jsem si na Vás neudělala čas…“

Opět se srdečně zasměje. Jak to ta ženská dělá….

„To nevadí, musím už jít, třeba to probereme jindy.“

Teď se usmívám pro změnu já. Těším se domů, kde na mě čekají moji blízcí. Díky bohu za to.

Slibuji, že opět někdy přijdu a Marcela mi zase děkuje za pomoc. Prý si už příště skutečně udělá čas….

*

Doma si sedám k počítači a chystám se psát. Není moc o čem, Marcela mi vlastně neřekla nic, co bych si nemohla přečíst na internetu….

Ale něco mi setkání s Marcelou přeci jen dalo – možnst podívat se tak trochu pod pokličku. Mohla jsem sledovat usměvavou tvář ženy, která celý den pracuje v azylovém domě, zná příběhy mnoha lidí a nikomu nic nevyčítá, ani nezazlívá. Poznala jsem skutečný příběh člověka na ulici. Ani já nechci nikomu nic zazlívat, nemám právo nikoho soudit.

Lidská duše je nesmrtelná, tajemná a nesmírně složitá. V tom je nejspíš její krása a jen člověk ve své bláhovosti si může myslet, že jí porozumí….

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama